„Džungle je mocná. Dala mi prožít celé spektrum pocitů: Když mi bylo nejhůř a pocity vzteku z beznaděje a zklamání ze mě vyšly na silovém místě výbuchem na povrch, nad džunglí se blýskalo a vzduch byl prosycen energií blížící se bouře.
Když byly slzy ze smutku a deziluze na krajíčku, džungle ihned reagovala, začala plakat - spustila déšť. Ať bylo veselo nebo smutno, vše bylo v JEDNOTĚ…
Džungle nás skrze šamany obdarovala. Ayahuasca, materializovaná a kondenzovaná sama Matka Příroda, esence nejúžasnějších rostlinných, očistných a vědomí rozšiřujících prostředků Amazonie nám otevřela „třetí oči“ a Vědomí. Splynuli jsme s džunglí. Naše mysl na sebe vzala personifikovanou podobu hada, který se energicky proplazil naším tělem a našimi životy, aby osvěžil vědomí našeho místa na tomto světě. Překonali jsme strach ze smrti.
Šamané nás vedli vesmírem, zatímco naše těla ležela v naprostém bezpečí hluboké džungle, s níž jsme byli jedním.
Nocí kroužící Orion na obloze nad námi se stal zrcadlem našeho vědomí. Realita se rozložila do primárních, atomárních, stavebních vzorců. Vědomí prosakovalo skrze hranice hmoty, těla, třídimenzionálního světa. Nastalo absolutní TICHO, ŽIVÉ VAKUUM, kterým jsme BYLI.
Stal se ZÁZRAK…
Ícaro - zpěv šamana, který se s námi po dobu obřadu nacházel ve virtuálním, magickém prostoru, vedl naše vědomí bezpečně vesmírem a BYTÍM jako malé dítě za ruku. Občas šaman přestal zpívat a to dovolilo našemu vědomí vzdálit se do dimenzí vlastních záměrů a prozkoumat z pohledu rozšířeného vědomí naše životy, SEBE SAMÉ… Poté šaman pokračoval ve zpívání a neopakovatelná vibrace jeho zpěvu a nenapodobitelných zvuků, jaké vydával, naše vědomí opět vrátila na cestu společně sdíleného rituálu, který se posouval dál, do hlubších vrstev prožívání TOHO.
Nekompromisně nás TO loupalo a vysvlékalo do nahoty vlastního JÁ, jako slupky cibule, až z nás nakonec zbylo pouhé ŽIVÉ, POSVÁTNÉ A VŠEPROSTUPUJÍCÍ NESMRTELNÉ NIC…
Džungle mi byla peklem, očistcem i rájem. Nebylo třeba nočních snů „navíc“, protože sny se sloučily s denní realitou.“
Z deníku, Expedice Peru 2008, více o expedici zde (film, foto, texty...)...
Tomáš Bezděk (*1974) pracuje od roku 1998 jako fyzioterapeut a od roku 2001 vyučuje v Plzni v pravidelných kurzech TAIJI CENTRUM PLZEŇ tradiční pohybová, zdravotní a vnitřní umění Taiji Quan (Tai-či) a Qi-gong (Čchi-kung).
Od mládí, od svých 15 let, se zabýval zejména astrologií, tarotem, numerologií, kabalou, posvátnou geometrií, Feng-Shui, I-ťingem, učením Jogy, meditacemi a rozšířenými stavy vědomí.
V letech 1998 – 2000 vedl v Domě u Slunce v Plzni astrologickou a věšteckou poradnu,
přispíval aktivně do astrologických časopisů a rubrik, a podporován ve své astrologické činnosti a publikování astrologem Messanym a dalšími astrology, založil v ČR nový astrologický obor – Leteckou astrologii. Avšak další veřejné působení v oboru astrologickém pověsil, jak se říká, na hřebík.
A to z důvodu vnitřního neuspokojení a prohlédnutí, neboť astrologie sice vždy skvěle popsala a diagnostikovala skutečnost přítomnou, minulou i budoucí, avšak neměla přímé nástroje a vlivy transformační. Je dobrá pro ty, kteří neumí, nechtějí, či jsou momentálně ve složité životní situaci, že nemají sílu, přijmout skutečnost takovou, jaká je, jaká bude a má být, ať se děje co se děje…
Snaha po vzestupu, v mládí maskovaná jako touha po bezmotorovém létání ve větroni, se naplňovala a částečně vybíjela mezi 15. až 17. rokem při pilotním výcviku v aeroklubu. Poté přišlo na řadu studium vlastního těla, které se ukázalo jako mnohem lepší médium vzestupu nežli letadlo.
Studium fyzioterapie, léčebné rehabilitace a neuromuskulární aktivace
šlo ruku v ruce se studiem vnitřních technik, hlubinné meditace a transových technik (od roku 1993), Taiji Quan (od r. 1994) a Qi-gong (od r. 2001). Na své cestě potkal více skvělých učitelů meditace, vnitřních technik, ale i Taiji (Tai-či) a Qi-gong (Čchi-kung) a z kontaktu s nimi a především z pozdějších vlastních zkušeností, které se dostavovaly, pomalu skládal mozaiku, která postupně začala dávat celistvý obraz, o který se rád podělí na akcích metody HLADINA KLIDU.
Díky každodenní praxi energetického a meditativního umění Taiji Quan od roku 1999,
poznal a ověřil si zdůrazňovanou pravdu, že bez pravidelné, kvalitní a správně vedené předchozí práce s tělem se v žádném případě nelze dostat do hlubších úrovní opravdové, samovzniklé meditace.
Pokud jeden nemá dostatek volné energie navíc, je prakticky zbytečné snažit se meditovat, neboť se meditující snadno a takřka pravidlem stane obětí svých představ o čemkoliv, i kdyby to bylo sebesvatější. V tom případě je lepší jít se vyspat nebo cvičit vnitřní energetická umění Taiji, Qi-gong aj. a energii tak získat.
A naopak – pokud je vnitřní energie dostatek a ta se dostane do stavu jakéhosi „přetékání“, člověk se kupodivu nemusí o meditaci nijak snažit a stav meditace přichází zcela sám od sebe, kupodivu i při běžných činnostech, a drží se člověka zcela bez jeho úsilí v tomto směru.
Jakmile se vnitřními praktikami získaná energie vypotřebovává, stav rozšířeného vědomí pozvolna ustává a pokud si ho chce člověk udržet, musí se podřídit jistým fyzikálním, biomechanickým a vnitřním principům v souvislosti s prouděním energie v těle.
Dosahování transových stavů (rozšířený stav vědomí) je možné navodit,
z hlediska jejich každodenní dostupnosti, elegantnějšími a kultivovanějšími metodami než dynamickými způsoby poskakování kolem ohně či bubnováním, protože ne vždy lze mít živý oheň doma uprostřed obýváku a ne vždy sousedé v paneláku přejí večernímu skotačení s bubny. Viz metoda HLADINA KLIDU. Jinak nic proti dynamické meditaci a bubnování…
Meditační práce kulminovala v roce 2008 v pralesích peruánské Amazonie,
kde 6 týdnů poznával a prakticky zažíval přes den tvrdé lekce nelpění a v noci při šamanských Ayahuascových očistných a zasvěcovacích obřadech stav SEBE-ROZPOMENUTÍ. Viz „Expedice Peru 2008“, včetně 30 minutového filmu, fotek a zápisků z deníku.
„Džungle je mocná. Dala mi prožít celé spektrum pocitů: Když mi bylo nejhůř a pocity vzteku z beznaděje a zklamání ze mě vyšly na silovém místě výbuchem na povrch, nad džunglí se blýskalo a vzduch byl prosycen energií blížící se bouře.
Když byly slzy ze smutku a deziluze na krajíčku, džungle ihned reagovala, začala plakat - spustila déšť. Ať bylo veselo nebo smutno, vše bylo v JEDNOTĚ…
Džungle nás skrze šamany obdarovala. Ayahuasca, esence nejúžasnějších rostlinných, očistných a vědomí rozšiřujících prostředků Amazonie nám otevřela „třetí oči“ a Vědomí. Splynuli jsme s džunglí. Naše mysl na sebe vzala personifikovanou podobu hada, který se energicky proplazil naším tělem a našimi životy, aby osvěžil vědomí našeho místa na tomto světě. Překonali jsme strach ze smrti.
Šamané nás vedli vesmírem, zatímco naše těla ležela v naprostém bezpečí hluboké džungle, s níž jsme byli jedním.
Nocí kroužící Orion na obloze nad námi se stal zrcadlem našeho vědomí. Realita se rozložila do primárních, atomárních, stavebních vzorců. Vědomí prosakovalo skrze hranice hmoty, těla, třídimenzionálního světa. Nastalo absolutní TICHO, ŽIVÉ VAKUUM, kterým jsme BYLI.
Stal se ZÁZRAK…
Ícaro - zpěv šamana, který se s námi po dobu obřadu nacházel ve virtuálním, magickém prostoru, vedl naše vědomí bezpečně vesmírem a BYTÍM jako malé dítě za ruku. Občas šaman přestal zpívat a to dovolilo našemu vědomí vzdálit se do dimenzí vlastních záměrů a prozkoumat z pohledu rozšířeného vědomí naše životy, SEBE SAMÉ… Poté šaman pokračoval ve zpívání a neopakovatelná vibrace jeho zpěvu a nenapodobitelných zvuků, jaké vydával, naše vědomí opět vrátila na cestu společně sdíleného rituálu, který se posouval dál, do hlubších vrstev prožívání TOHO.
Nekompromisně nás TO loupalo a vysvlékalo do nahoty vlastního JÁ, jako slupky cibule, až z nás nakonec zbylo pouhé ŽIVÉ, POSVÁTNÉ A VŠEPROSTUPUJÍCÍ NESMRTELNÉ NIC…
Džungle mi byla peklem, očistcem i rájem. Nebylo třeba nočních snů „navíc“, protože sny se sloučily s denní realitou.“
Více osobnějšího se dočtete na stránce Moje cesta